Bollywood Bloodbath

Kód produktu: AD346
Cena bez DPH: 528,93 Kč
Cena s DPH: 640,00 Kč
Počet kusů skladem: 1
Dostupnost: Skladem

Další počin unikátního labelu Finders Keepers Records, který vydává na vinylových deskách dávno zapomenuté perly obskurních hudebních žánrů. Na nabízeném 2LP Bollywood Bloodbath tentokrát soundtracky z indických vampi a horrorových filmů.

Více ZDE.

Video:  ZDE a ZDE


ROZHOVOR S ANDY VOTELEM (šéfem vydavatelství Finders Keepers) O HUDBĚ, FILMU A TAK VŮBEC
(který vedl Jirka Holubec alias Mr.Ultrafino)

Finders Keepers budují alternativní historii popkultury

Dočetl jsem se, že tvoje záliba v divné hudbě začala u sbírky gramofonových desek tvého otce. Pak jsi se začal věnovat hiphopu. Co tě přivedlo zpátky ke sbírání staré experimentální hudby, psychedelických alb a soundtracků k francouzskému softpornu?

Když jsem byl kluk, můj otec pronajímal tři malé byty, ve kterých většinou nájemníci při stěhování něco nechali. V půlce 80. let byly gramofonové desky na ústupu, všichni se vrhli na kazety a mezi věcmi, které zůstávaly v bytech byly tím pádem často k nalezení právě vinyly. Navíc v dost neuvěřitelné selekci – punk, soul, do toho Bílé album od Beatles, soundtracky a všechno možné i nemožné. Když jsem se k těm deskám dostal, začal jsem je sbírat. V 70. letech jsem měl přísný zákaz se byť jen dotknout sbírky desek mých rodičů, neřku-li drahého hifi gramofonu. O deset let později to bylo každému jedno a mohl jsem začít experimentovat nejen s deskami, ale i s tím, jak je přehrávat. Zrychloval jsem je, zpomaloval, lepil na ně kousky zápalek, aby hrály pořád dokola jednu smyčku. Pak jsem uslyšel hiphop a první skreče a celkem mě to vzalo, protože ti chlápci dělali hudbu přesně z toho, co jsem já dělal jen tak pro legraci. Táta mě krátce nato naučil dělat smyčky z magnetofonových pásků a touhle technikou vznikaly mé první hudební kompozice nahrávek starých desek. Hiphop mě nikdy neodvedl od hledání unikátní hudby, spíš mě k němu ještě víc přivedl.

Vždycky mě zajímalo, jak probíhá setkání s autory hudby, kterou vydáváte na labelu Finders Keepers. Pamatují si ty desky vůbec? Jsou rádi, že je někdo chce znovu vydat? A nestydí se za některé své hříchy z mládí?
Liší se to projekt od projektu. Finders Keepers se zaměřuje na rekontextualizaci vzácných desek, které byly původně vydány v malém nákladu, například kvůli tomu, že byly komerčně neúspěšné. Tudíž je celkem běžné, že se jejich autoři nechtějí vracet do doby, kterou si spojují se svým uměleckým neúspěchem. Bojí se, že by se to celé mohlo opakovat. V tu chvíli jim musím vysvětlit, že ten původní neúspěch byl zapříčiněn tím, že jejich hudba nebyla pochopená. Že prostě jen byla moc napřed. Víš, jeden z nejhorších fenoménů západního hudebního průmyslu je, že se řídí podle komerčního úspěchu a neúspěchu, namísto aby se orientoval na umělce a hodnotu jejich vyjádření. Většina sběratelů desek a hudby obecně ti potvrdí, že neexistuje nic takového, jako naprostý hudební propadák. Když se na hudbu podíváš ze širšího pohledu, zjistíš, že onen „neúspěch“ je zapříčiněn vlivy politiky, ekonomiky, cenzury, náboženství a dalších a dalších jevů, které nemají nic společného se samotnou hudbou. To, že v USA neznají Martu Kubišovou nebo iránského hudebníka Googooshe neznamená, že tvořili horší hudbu nebo jsou méně důležití než Marlena Shaw. To je vlastně důvod, proč se o čtyřicet let později Finders Keepers rozhodli začít budovat alternativní historii populární kultury, ve které napravují staré křivdy a omyly a prošlapávají cestu zajímavé, ale neznámé a zapomenuté hudbě. Tohle všechno musím vysvětlit jejím tvůrcům, když se s nimi setkávám a snažím se je přemluvit, aby nám poskytli práva k nahrávkám.

A slyší na to všichni, nebo někdo prostě řekne „ne“? Je nějaká deska, kterou bys chtěl vydat, ale nemůžeš, protože autor nedal svolení?
Stává se to. Naposled s jednou nahrávkou v Izraeli a vždycky mě to dokáže otrávit. Když se nejsme schopni setkat a domluvit přímo s autorem, radši jednání vzdáme hned na začátku, protože si tak ušetříme zklamání. Za ty roky co Finders Keepers fungují jsme vydali spoustu desek, které jejich autoři nahráli na začátku své hudební kariéry, v době, kdy jim bylo 17, 18 let. To je často důvodem, proč se ke své tehdejší tvorbě nechtějí znát. Přesto jen několik málo lidí řeklo „ne“. Navíc se pak často pokusí ty nahrávky vydat sami a získat z nich víc peněz, než jim jsme schopni nabídnout my. V jedné post-komunistické zemi se nám stalo, že jsme předložili místnímu labelu plán reedice jejich zásadních nahrávek, což oni odmítnuli, pokusili se je vydat sami... a dopadlo to velmi špatně. Čili, jsem rád, že hodně takových případů se nakonec vrátí k nám. Věřím, že hudba se musí vydat za hranice země, kde vznikla, aby dokázala, že má skutečný potenciál. Přísloví „doma není nikdo prorokem“ v tomto případě platí doslova.

Která deska je zlatým grálem Finders Keepers? Která dala nevíc práce a nejvíc si ji ceníte?
Kdybych měl zvolit jen jednu, tak je to naše první deska - L’Enfant Assassin Des Mouches od Jean-Claude Vanniera. Je to i má osobní nejoblíbenější deska. Hodně práce ale dají všechny. Rozhodně bych vydávání rarit nedoporučoval jako kariéru lidem, kteří chtějí snadno a rychle zbohatnout. Velká část naší práce spočívá v čekání, v budování přátelství s umělci, kteří jsou, jak jinak, naši hrdinové. Zrovna první soundtrack z české nové filmové vlny vyžadoval hodně práce i čekání. Hlavně kvůli historickému kontextu, ve kterém ty filmy vznikaly a potížím s dohledáním nahrávacích pásek. Dnes ale máme velmi dobrý vztah s naším kamarádem Davidem Budským, který chápe, jak důležité je této hudbě dát novou šanci v novém kontextu. Bohužel ne všichni jsou tak otevření a chápaví, jako David. Hudba, která pochází z Thajska, Iránu nebo Turecka s sebou nese problémy s jednáním místních úřadů a úředníků, jazykovou bariéru a další a další problémy, které nelze překonat jinak, než přátelským a trpělivým vyjednáváním.

Tvá posledlost soundtracky k českým filmům 60. let mě samozřejmě zajímá. Jak ses k nim dostal?
Je to celkem jednoduché. Když mi bylo 17 a studoval jsem grafický design, koupil jsem si v antikvariátu knihu „All The Bright Young Men And Women“ od Josefa Škvoreckého. (pozn.: Knihu s podtitulem „A personal history of the Czech cinema“ vydal Škovrecký v angličtině roce 1971. V češtině vyšla jako „Všichni ti bystří mladí muži a ženy, Osobní historie českého filmu“ v roce 1991). Padla mi do oka hlavně díky fotografii Marty Kubišové s kovbojským nábojovým opaskem kolem pasu a obrázkům z filmu Sedmikrásky. Najít ty filmy samotné ale bylo skoro nemožné. Celé roky jsem jen ve své hlavě fantazíroval, o čem vlastně může být takový „Zločin v dívčí škole“ nebo „Ovoce stromů rajských jíme“. Tehdy samozřejmě nebylo cokoliv dostupného na internetu, takže namísto abych zhltnul všechno najednou, konzumoval jsem českou kinematografii po kapkách. V průměru jsem se dostal k jednomu – dvěma filmům ročně, počínaje Sedmikráskami a Valerií a týdnem divů.

Unikátních filmů ale existuje spousta. Proč tě tak chytly zrovna české?
Aniž bych chtěl znít jako čechofil, zamiloval jsem si v těch filmech spoustu věcí. Od drobností jako přízvuk herců přes lokace a kostýmní kouzla Ester Krumbachové, až po (jak jinak) hudební mistrovství skladatelů jako je Zdeněk Liška a Luboš Fišer. Jejich prostřednictvím jsem si zamiloval i filmy, které přišly po nové vlně. Dětské pohádky 70. let, horrory, které jste točili v 80. letech. Saxana i Malá mořská víla jsou stále dílem těch stejných filmařů. Jen je jejich poselství zakódováno prostřednictvím hlubších, fantastičtějších prostředků. A nakonec mám rád i filmy, které vznikaly zcela bez politického podtextu. Voyeurističtí fandové východní kinematografie na ně často zapomínají.

Když jsi mi poprvé napsal, tak jsi zmínil, že by ses chtěl podívat do pardubického krematoria, Prachovských skal a Slavonic. Proč právě tam?
Samozřejmě proto, že se tam točily filmy, které miluji a chci ta místa už dvacet let vidět. Stalo se mi poprvé, že se mi naskytla příležitost zahrát si v Praze, navíc s někým, kdo ta místa zná. Když jsi mi navíc napsal, že pocházíš z Telče, kde se točil „Až přijde kocour“, tak na mě šly mrákoty. A hned o kousek dál jsou Slavonice, kde se točila Valerie a týden divů. Kdyby se našel někdo ze Slavonic, kdo by nás tam mohl provést, byl bych moc rád.

Pokusím se někoho najít. Když už budu v procesu hledání, máš ještě nějaké přání, které bychom ti mohli splnit?
Chci se ještě podívat na kostnici v Sedlci, což je trochu turistická záležitost, ale když budu mít černobílé brýle a do uší mi bude hrát Liškův jazz, tak si budu připadat jako ve Švankmajerově filmu. Dát si kafe s Jaroslavou Schallerovou nebo odvar z babského ucha s Petrou Černockou by bylo také moc fajn. A kdybys znal Collegium Musicum, C&K Vocal a.... Jana Hammera?