FUTURUM - Jedinečná šance /bazar/ VYPRODÁNO

Kód produktu: AD684
Cena bez DPH: 0,00 Kč
Cena s DPH: 0,00 Kč
Dostupnost: Na vyžádání

Převzato z progboard.com  Petr Gratias:

Druhé album brněnské skupiny Futurum bylo očekáváno s jistým napětím a pamatuji si, jak se vedly mezi místními rockery řeči o tom, kam se vlastně Roman Dragoun se svými spoluhráči po úspěšném debutu vydá dál. Mnozí tvrdili, že se jeho artrockovou orientací bude konec a že i on zapadne do osidel nové vlny a nabídne nějakou svoji alternativu, aby získal nové publikum a nové příznivce. Pod názvem Jedinečná šance vydal v době perestrojky Panton tohle album, jehož skladby příznivci skupiny Futurum znali z koncertních vystoupení a tak zvědavost, s jakou si poradila dramaturgie s novými skladbami byla poměrně velká. Vedle mnohaletého píseckého kamaráda, Romanova dvorního textaře Milana Prince, dostala prostor i talentovaná brněnská básnířka a textařka Soňa Smetanová (spolupracující už dříve částečně se skupinou Bronz a Oldřich Veselý a Synkopy). Byla tady ovšem hudba. Přestavbou ovšem procházela i sestava kapely, která se zdála neměnná. A výsledek?
 
KLAUN – Roman přiznává, že měl v dřívějších časech rád německé Tangerine Dream. Hned v úvodu se mi tato pravda připomíná. Dlouhé tóny synthesizeru, elektronická mlátička sekvenceru a už jsou tu živé bicí nástroje precizního Jana Seidla a kvílivý saxofon Leopolda Dvořáčka. Elektrická kytara zůstala ve Futuru jenom jedna. Emil Kopřiva rozehrává pletivo nezkreslených tónových přediv, ale jeho podíl – zdá se je méně výrazný, než jsem očekával. Majestátní harmonie zůstala rozevlátá nad nekonečnem, ale rytmika je jiná a onen rozdíl mezi progresovským Zdeňkem Klukou a mladším Janem Seidlem je poměrně značný. Každý staví svoje pojetí na odlišných bubenických principech. Kytarové mlžení zní mírně záhadně, ale jeho podíl se jaksi vzdaluje od rockového modelu… 
 
HRY – druhá skladba pracuje s principy hudby osmdesátých let. Nechtěl bych nazvat tenhle model vyloženě novou vlnou, ale ona stručnost a hlavně strojovitost pojetí už se vzdálila od artrockové vznešenosti. Musím konstatovat, že text Soni Smetanové mě zaujal. Hudba je ovšem schematicky obroušena do moderního písňového hávu. Rockový princip sem přivede Emil Kopřiva svým kytarovým sólem. Práce se zvuky a elektronikou je zde podrobováno dříve neslyšenými experimenty s tónovými clonami synthesizerů. Minimalistické přístupy v sobě nesou trochu odkaz na Talking Heads. Není to polyrytmická skladba pro tělocvičny, ale přiznám se, že jsem čekal trochu jiný instrumentální podíl všech zainteresovaných hráčů. Nehrají se zde žádné složité a překomplikované party, všechno je srozumitelné a čitelně přehledné…
 
JEDINEČNÁ ŠANCE – řekl bych, že v další skladbě cítím v jistém slova smyslu zastoupení nových King Crimson. Rockový podíl zastupuje syrovější kytarový podíl víceméně minimalistického pojetí. Rytmické postupy Jana Seidla a pulsující basy sem přinášejí jakési zněklidnění a neurotizaci tématu. Tón kytary Emila Kopřivy v lecčems koliduje s kytaristou Yes osmdesátých let – Trevorem Rabinem. Třebaže vložená mezihra se sólem na synthesizer je hodně kreativní, pracuje se zde pořád s hodně úspornými prostředky. 
 
STANDA – je brilantně vypilovaná instrumentální skladba, kde si kapela vynahradila to, co postrádaly instrumentální momenty ve zpívaných předešlých skladbách. Ohromující je především rytmika, práce bicích a basů a k tomu kreativní synthesizerové party, za asistence elektrické kytary zde dělají docela divy. Futurum staví do budoucnosti jakýsi virtuální most mezi minulostí a přítomností a myslím, že se jim to daří. Nemají snahu jít ve stopách Pražského výběru, ani prapodivného Dr. Maxe. Řada postupů je sice předvídatelných, ale souhra je natolik odzbrojující, že přijmete ta osmdesátá léta promítaná do jejich tvorby jako fakt, se kterým skupina umí pracovat…
 
NEKONEČNÁ – zpívaná část sice není úplně podle mého gusta, ale v mezihře jsou Futurum velmi silní a instrumentálně na výši natolik, že jsou schopni zaujmout mou představivost. Řekl bych, že tady máme kompromis mezi zpívanou písní a rockovou progresí, schopnou reagovat inteligentně na dobové požadavky, aniž by zde docházelo k nějakým uměleckým prohřeškům. A tak i tato skladba obstojí na svém piedestalu…
 
FILMY DNŮ – tady v této skladbě se snoubí hned několik typů hudby dohromady – cítím zde Yes osmdesátých let, ale i Herbie Hancocka, Talking Heads. Rocková břitkost je hodně úsporná, ale v tomhle typu hudby nečekám nějaké kytarové eskapády bez hranic. Lyrizující část v refrénu je harmonicky nosná a staví na výrazném melodickém motivu. Bubeník Jan Seidl zde odvádí velký kus práce, stejně jako Leopold Dvořáček na svůj bučivý, ale kreativní saxofon a Roman Dragoun je živou spojnicí svým synthesizery natolik že téma uzavře do neproniknutelného kruhu…
 
VODA – elektrická koláž zvukové mlhy a přejímá i elektronické rytmy, které později nahradí bicí Jana Seidla. Myslím, že se tady Romanovi podařilo vystihnout zurčící horský vodní pramen, který zvolna po proudu získává stále více energie, která vedle šumění, bublání a zurčení přechází ve zlověstný šumot, dokreslovaný minimalistickými kytarovými party a pulsujícími rytmy. Kvalitní text propojený s výtečným přednesem je nyní v zajetí experimentálního prolínání elektronických vlnění a rytmických pulsací. Myslím, že se v téhle skladě podařilo dosáhnout takřka nemožného a Roman Dragoun se může pochlubit opravdu silným autorským a interpretačním podílem na albu, které řadí skladbu mezi to nejlepší, co tady můžeme najít.
 
ZDROJ – na závěr ovšem přichází hudební monument. Kontemplativní klavírní party dělají velmi hutný základ silné melodické základně. Roman Dragoun se opírá o velmi niterné lidské sdělení a líbí se mi s jakou přesností a výrazem hraje klavírní postupy se suverenitou opravdového virtuosa. V další fázi se připojuje i rytmika a hučení potlačeného synthesizeru, které nepřebíjejí klavírní podíl hry. V refrénu ovšem skladba nabude na hymničnosti a já cítím vnitřní vibraci. Hutné rány do kotlů a rytmické proměny akcentace jsou skutečně famózní. Jestliže předešlá skladba Voda byla pro mě vrcholem, nad onen imaginární vrchol se vyšvihla ještě výš skladba Zdroj. Už v dalších fázích sice skladba pozbyla baladickou sdělnost, ale naopak získala zhuštěnou hymničnost. Roman Dragoun zde působí jako posel lidské naděje a pozitivního vnímání světa. V jeho hlasu je pokora, ale i emotivní vyznění a Emil Kopřiva má zase šanci předvést svoje kytarové erupce v širokých harmonických vlnách do vznešeného finále…
S materiálem na albu je třeba se nějak vyrovnat. V každém případě je to hudba, která mohla být určitě použitelnější pro rozhlasové vysílání víc než hudba Progres 2, ale přesto nepřipravenost posluchačů a zkostnatělost opatrnických hudebních redaktorů nemohla dát šanci téhle nové formě, aby pronikla mezi širší veřejnost. Roman Dragoun potvrdil svůj interpretační talent, skladatelskou kreativitu i schopnost přežít personální proměny v kapele a udělat opravdu přesvědčivou práci. Přesto si myslím, že význam předešlého alba Ostrov Země zůstává nepřekonán a tak uděluji Jedinečné šanci „jenom“ čtyři hvězdičky. V osmdesátých letech určitě tenhle projekt patřil mezi to lepší, co bylo možno především náročnějšímu posluchači nabídnout…
 
............
 
Tracklist:
 
1. Klaun                    (Dragoun/Princ) 6:09
2. Hry                       (Dragoun/Seidl/Smetanová) 6:18
3. Jedinečná šance (Dragoun/Smetanová) 4:45
4. Standa                 (Dragoun/Eremiáš/Seidl/Kopřiva) 3:22
5. Nekonečná          (Dragoun/Eremiáš/Princ) 3:59
6. Filmy dnů            (Dragoun/Kopřiva/Smetanová) 5:45
7. Voda                    (Dragoun/Smetanová) 4:41
8. Zdroj                    (Dragoun/F.R.Dragoun) 6:59
 
Obsazení:
 
Roman Dragoun – klávesy, zpěv
Emil Kopřiva – elektrická kytara, vokály
Lubomír Eremiáš – baskytara
Leopold Dvořáček – altsaxofon, tenorsaxofon, perkuse
Jan Seidl – bicí, perkuse
Ivan Minárik – klávesy
 
1987 Supraphon