Karel VACHEK - Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu)

Kód produktu: AD294
Cena bez DPH: 180,99 Kč
Cena s DPH: 219,00 Kč
Počet kusů skladem: 0
Dostupnost: Na vyžádání

DVD 216 min.

Jiří Krejčík se zamýšlí nad soumrakem civilizace, Ivan Jirous krade profesoru Žilkovi polévku, Petr Cibulka odhaluje komunistická spiknutí a Karel Vachek předvádí rekonstrukci bitvy u Sudoměře. Tomáš Vorel spí…

Od listopadu 1989 uplynulo několik let. Československo se rozpadlo a v České republice je u moci pravicová vláda Václava Klause. Karel Vachek navazuje na snímek Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost bratrství a pokračuje ve své sérii rozsáhlých filmových dokumentů, v nichž svérázně mapuje českou společnost a její skutečné i domnělé elity. Tentokrát se stahuje „do opozice“, opouští Prahu i oficiální politické dění a vydává se hledat alternativy – v politické, kulturní i existenciální rovině. Se dvěma autobusy, v nichž shromáždil umělce, vědce a zajímavé osobnosti, vyjíždí do Českého Krumlova a během tohoto „sestavování nové vlády“ s nimi diskutuje především nad otázkami vlastní filosofie a tvůrčího životního postoje. Mnohovrstevný filmový esej se překvapivě hlubokým způsobem dotýká nejen kulturních a politických souvislostí, ale i samotné podstaty audiovizuálního média. Je často považován za nejvýznamnější filmové dílo Karla Vachka.

V roce 1993 uspořádala jedna pražská galerie výstavu výtvarných artefaktů rodiny Vachkovy. Vystaven byl rovněž prapor pro připravovaný film Co dělat, který vytvořil Vachek společně se svým synem a na němž jsou z jedné strany vyobrazeni Darwin, Marx, Freud, Einstein a Picasso, na druhé pak vztah mezi číslem Pí a pláštěm krychle. Ten prý Vachek objevil v 70. letech, když chtěl vědět, „kolik obrazů má ještě namalovat a jaké by měly mít formáty, aby se v nich, jako v krychli, bezezbytku uzavřel.“ Prapor má vyjadřovat velké myšlenkové koncepty 20. století, které však mnohostrannou realitu vždy poněkud „natahují na skřipec“… S tímto praporem Vachek, jako svérázný Don Quijote, vyráží na natáčení svého nového filmu, v němž chce zachytit paradoxy našeho světa i lidského myšlení. Ve dvou „švejkovských“ autobusech (jaké používá pro turisty jeden pražský hostinec) cestuje s Vachkem a jeho štábem do Českého Krumlova skupina umělců a intelektuálů, s nimiž po cestě režisér debatuje většinou o tématech své osobní filozofie. Do děje střídavě vstupují postavy a události v Českém Krumlově – viděné Slachovou kamerou ve zdánlivé reportážní strohosti, ale zároveň konkrétnosti hraničící s mystikou – a inscenované etudy, v nichž Vachek v úloze jakéhosi ochotnického klauna pro film „znázorňuje“ některé své myšlenky. V závěrečné třetině filmu se odehrávají rozhovory s opozičními politiky v ateliéru starého krumlovského fotografa. Oproti minulým filmům je to snímek (nejen politicky) „opoziční“: ocitáme se v něm mimo Prahu, v malém historickém městě (a na cestě k němu), jež může být vůči ní určitou alternativou, setkáváme se s jeho obyvateli, s postavami, které do politiky nikdy nesměřovaly (umělci, vědci, intelektuálové) i s představiteli nevládních stran a hnutí. Na veškerém dění, v němž je často uplatňována metoda „provokace“ autentických událostí, se Vachek snaží manifestovat své filozofické a autorské postoje, a to za pomoci vlastních komentářů a výstupů před kamerou, stejně jako střihovou skladbou, která zde vytváří rozsáhou mozaiku významů a souvislostí. Tím udržuje diváka – pokud je toho schopen – v roli myšlenkového spolutvůrce filmu. Ve Vachkově světě vše nějakým způsobem „promlouvá“ a plní nějaké poslání, které je třeba odkrýt, porozumět mu. Režisér převádí podle svého subjektivního klíče veškeré dění do jakési vyšší významové dimenze, na samé hranici konkrétna a metafory. Zde také hrozí největší nedorozumění v pohledu na Vachkovo dílo – nelze je v žádném případě chápat jako tematický dokument, který má představit život v Českém Krumlově či režisérovy souputníky a jejich názory (pokud se tak děje, je to spíše „vedlejší produkt“ Vachkova usilování), ale právě jen subjektivní, autorskou vizi světa (které je v této míře tradičně dosahováno spíše v hraném filmu nebo literatuře). Je pochopitelné, že se tento postup nesetkal s jednoznačným přijetím, a to ani u kritiky, ani u samotných účinkujících.

Více info na: www.karelvachek.cz/index.php?action=show&section=1&subsect=0&id=19